kdo jsem

8. listopadu 2018 v 18:33
Už delsí dobu se snažím začít s něčím novým, udělat něco, co jsem ještě nikdy neudělala, a skutečně se tomu delší dobu věnovat. Dříve jsem měla tisíce blogů, psala jsem povídky, fan fikce, vedla jsem si opravdu dobře, lidé mou tvorbu četli, líbila se jim. Postupem času mě psaní ale omrzelo, přestalo mě bavit, celebrity už mě tolik nezajímaly, najednou jsem neměla o čem psát. Asi tvůrčí krize.
Už tři roky jsem mimo hru, nenapsala jsem jediný příběh, jediný článek. Pokoušela jsem se znovu začít, ale náhle už nebyl nikdo, kdo by to četl. A teď jsem se rozhodla jít ven s úplně něčím jiným.
Vždy jsem hodně četla a tvořila si vlastní svět, jako malá jsem si hrála s imaginárními kamarády, nevnímala okolí... Tak mi diagnostikovali poruchu pozornosti. Kolem osmého roku života se u mě objevily příznaky deprese. Nevyrůstala jsem v ideální rodině, o tom se možná ještě někdy rozepíšu, škola stála taky za prd a já se po nějaké době dostala do kázeňských problémů. Rvačky, kouření, pití alkoholu... V té době mi mohlo být tak dvanáct let. Tehdy jsem si to nejspíš spočítala. Uběhly tři roky, diagnostikovali mi další nemoc - bipolární poruchu, našla jsem si přítele, překonala tu nejhorší část dospívání, nastoupila na střední školu a budovala si budoucnost.
Jenže už jsem v sobě to rebelství měla. Vyzkoušela jsem marihuanu, střední mě přestala bavit, víc mě zajímala práce a zábava. S přítelem jsem se rozešla, odešla v sedmnácti ze školy a začala nový život. Byla jsem opravdu, opravdu naivní.
Chtěla jsem si najít práci a odstěhovat se od mámy a jejího nového manžela. Jenže ani to neklaplo. Do práce mě nebavilo chodit, radši jsem někde pařila s "přáteli" feťáky a sama se jedním stala. Není to zas tak dlouho, kdy jsem si naposledy dala poslední čáru. Ale nejdůležitější je, že byla vážně poslední.
V posledních chvílích mého narkomanství mě zachránila maminka. Tehdy jsem bydlela na ubytovně a ona měla jen slabé podezření, že asi něco beru. Nevěděla to ale jistě, protože jsem se jí neozývala. Velmi jsem se styděla, jak jsem dopadla. Neměla jsem na jídlo, na nájem, zadlužila jsem se v pouhých sedmnácti letech. Když mi máma napsala, jestli se nechci vrátit domů, ihned jsem to zamítla, přece nepřijdu domů jak zpráskaný pes a nepřiznám se ke všemu... Ale potom mi správce ubytovny řekl, že jestli do konce března nezaplatím, vyhodí mě. Peníze na zaplacení jsem samozřejmě neměla (i když na drogy ano), tudíž jsem v tom jednom jediném pokoji strávila poslední týden. Myslela jsem si, že je to poslední týden mého života.
Vím, že jsem se 24. března zfetovala tak, že jsem se probrala až 26.
A 26. jsem se pokusila o sebevraždu, která mi nevyšla. Moje tělo už bylo naučené, že do sebe cpu kdejaké sajrajty, takže jsem zkrátka neměla dostatek léků a drog, které by mě usmrtily.
A tak jsem se 28. března 2018 vrátila domů.
A od té doby se plácám od ničeho k ničemu. Aspoň to nejsou drogy, že?
Takže tohle jsem já, trochu feťák, trochu psycho, životem poskvrněná a naučená. Ráda bych na tomto blogu více psala o svém životě, ne že bych se chtěla něčím chlubit (kdyby bylo čím), ale protože mi to jednak poradila terapeutka, a také proto, že vím, že Vám můžu něco dát. Nejsem špatný člověk. Jen se mi staly špatné věci.
 

Kam dál

Reklama